Poválečné období: Manufaktura C. Bechstein na Reichenberger Straße/Ohlauer Straße (Berlin-Kreuzberg)
OBDOBÍ ZAČÁTKŮ
Druhá světová války uvrhla do katastrofy také firmu Bechstein. Berlín stál v centru velkých útoků anglických a amerických eskader bombardérů. Výrobní zařízení v ulici Reichenberger byla dalekosáhle zničena, rovněž tak velká část skladovaných zásob dřeva. Pod spojeneckou vojenskou správou ležela firma Bechstein v americkém sektoru. Americká administrace podnik zabavila; teprve v roce 1951 bylo americké poručenství zrušeno. Akcie Helene Bechsteinové, které po její smrti zdědily děti Lieselotte a Edwin Otto Bechstein, přitom nejprve zůstaly pod americkou kontrolou. V roce 1963 z nich šly části stejně tak jako podíly zlaté diskontní banky na tradičního výrobce klavírů Baldwin Company v Cincinnati. V polovině 70. let pak také Edwin Otto Bechstein prodal firmě Baldwin svých více než 25 procent.
Bezprostředně po kapitulaci obdržela firma od kontrolních úřadů zakázku, aby ze dřeva, které bylo k dispozici, vyráběla rakve, což se asi neuskutečnilo zcela bez hlubšího úmyslu. Především americká okupační mocnost sledovala se svojí poválečnou politikou více záměrů najednou: na jedné straně ty týkající se takzvané „převýchovy“ a s tím spojené demokratizace; na druhé straně ale také měla za cíl důkladné využití všech německých patentů a vynálezů pro civilní a vojenskou výrobu v USA stejně jako postupné otevírání a přípravu německého trhu pro americké výrobky.
Existují dvě ikony hudební „kultury“ války – symbolické fotografie, které obletěly svět a které se odrazily do kolektivní paměti. Jedna zobrazuje nedbalého amerického vojáka na dobytém Wagnerově křídle uprostřed hromady trosek bayreuthské vily Wahnfried; druhá ukazuje šťastné vojáky kolem onoho vojenské služby schopného pro péči o vojáky vyvinutého newyorkského pianina Steinway, které neslo mnohoznačné jméno: „Victory Vertical“. Podmínky pro nový začátek firmy C. Bechstein AG by bývaly mohly být jen stěží méně příznivé.
TĚŽKÝ POZDNÍ ZAČÁTEK
Přesto však mohla být v prosinci 1951, více jak šest let po kapitulaci a po období nanejvýše omezené výroby, uvedena do provozu konečně opět továrna s 8.000 čtverečnými metry plochy. Pro opětovnou výstavbu byly dány k dispozici úvěry z Plánu evropské obnovy. Nově byly opatřeny stroje, sušicí zařízení a mnohé nástroje a tím odpovídaly nejmodernějšímu stavu. I přes ztráty byly k dispozici zásoby dřeva z 30. let, mezi tím také cenné rumunské rezonanční dřevo a količníky.
Již skoro dva roky později byla skvěle uskutečněna stoletá oslava. Palác Titania, který tehdy také sloužil Berlínským filharmonikům s jeho tehdejším šéfdirigentem Wilhelmem Furtwänglerem jako koncertní sál, byl přeplněný, když tam zahrál Wilhelm Backhaus dne 21. listopadu 1953 čistě Beethovenův program: pět sonát včetně opusu 111 jako hlubokomyslné finále.
V těchto letech zůstala čísla odbytu sice v poměrně skromných dimenzích, ale bylo možno bezprostředně znovu navázat na staré kvalitativní standardy. V roce 1954 si koupil dirigent Sergiu Celibidache do svého bytu v Mexico City zkrácené křídlo a dával najevo své nadšení. Ostatně v roce 1957 bylo třetí křídlo Bechstein od konce války vyvezeno do Japonska; kupujícím byla firma Yamaha, která si koncertní křídlo vystavila ve své hudební hale.
V Evropě byla důvěra v rostoucí hospodářskou sílu tak veliká, že dozorčí rada firmy Bechstein již v říjnu 1954 rozhodla postavit druhou továrnu. Jen několik měsíců později se prohlášením záměru v Messině začalo rýsovat budoucí Evropské hospodářské společenství. Když se v říjnu 1959 na nově otevřené průmyslové zóně Killisfeldu na okraji Karlsruhe konala slavnost na počest dokončení hrubé stavby, Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní EU, se již díky Římských úmluvám stalo realitou.
Rozhodnutí o odštěpném závodě v Karlsruhe – tam byla k dispozici výrobní plocha 1.800 čtverečných metrů – se ukázalo jako správné. Neboť stavbou berlínské zdi v srpnu 1961 došlo ve starém hlavním městě k izolaci. Především se nedostávalo také pracovních sil. V pozdních 60. letech dosáhla roční produkce celkem asi 1.000 nástrojů, zhotovovaných v Berlíně a Karlsruhe; celkový obrat činil kolem 4,5 milionu marek. Dokonce vzniklo ještě další firemní sídlo, v Eschelbronnu. Více jak polovina nástrojů byla exportována. Kdo chtěl tenkrát mít nástroj Bechstein, musel více jak půl roku čekat.
