DVOJKLAVÍR BECHSTEIN-MOOR
Skutečnou novinkou bylo v roce 1929 křídlo podle systému maďarského pianisty a kutila Emanuela Moora: Dva spojené manuály jako u varhan, horní o oktávu vyšší. A přirozeně zdvojené akustické zařízení. Moor oceňoval svůj vynález především jako ideální nástroj pro interpretaci děl Johanna Sebastiana Bacha. Monstrum se nazývalo „Dvojklavír Bechstein-Moor“; vyvolalo nadšení a červená čísla.
„KŘÍDLO NEO-BECHSTEIN“
Jiný vývoj předpovídal více úspěchu. Ovšem byl vůči době mnoho vpředu – příliš mnoho. Kromě toho spolupracoval Bechstein s fyzikem Hermannem Waltherem Nernstem, který v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za chemii a je považován za jednoho ze zakladatelů fyzikální chemie. Nernst formuloval mezi jiným 3. hlavní větu termodynamiky a definoval tím takzvaný absolutní bod nula; dále vynalezl „Nernstovu žárovku“, která vydává téměř bílé světlo. Za realizaci elektrotechnické stránky ultramoderního nástroje byla zodpovědná firma Siemens & Halske, a takto vzniklo křídlo „Neo-Bechstein“ nebo křídlo „Siemens-Nernst“, zkrácené křídlo bez rezonanční desky a s tenkými strunami, které byly vedeny ve skupinách po pěti přes jisté mikrofonní pouzdro. Tón byl vyráběn extrémně lehkými „mikrokladívky“. Nástroj byl dlouhý jen 1,40 metru. Pravý pedál sloužil jako regulace hlasitosti; levým pedálem se dalo docílit efektu zvuku cembala nebo čelesty: „Dále byl zabudován radiopřijímač a elektrický gramofon, které spojeny se zesilovačem a reproduktorem dosahovaly mimořádně dobrého přenosu“. Za klavírně-technickou stránku zodpovídal Oskar Vierling, jeden z největších kutilů klavírní výroby. Poté, co se Bechstein ve svých začátcích dal dohromady s jedním z největších pianistů, s Hansem von Bülowem, pracovalo se nyní s jedním z nejvýznamnějších fyziků a nositelů Nobelovy ceny, což jistě nemálo vypovídá o filozofii podniku. V novinách „Signály“ se v roce 1931 uvádělo: “Ve firmě Bechstein u zoologické zahrady v Berlíně bylo dne 25. srpna tajným radou prof. Nernstem velkému počtu pozvaných hostů představeno křídlo Bechstein-Siemens-Nernst. Nástroj disponuje pozoruhodnou všestranností možností použití. Spojuje mluvící stroj a rádio …“.
Nástroj Neo-Bechstein byl v roce 1931 senzací, ale nikoliv úspěchem. Čas ještě neuzrál. Přitom s tímto nástrojem bylo možno hrát přímo a bez dalších mikrofonů pro rádio nebo nahrávat gramofonové desky. Navíc bylo křídlo cenově příznivější než nejmenší nástroj Bechstein. Co se dnes dávno rozrostlo do gigantického trhu, totiž segment pro elektronicky zesilované a elektronické nástroje, zůstalo tehdy tak malým úsekem, že výrobek nemohl přežít. Zdá se, že dokonce i základní výpočty Nernsta, který zemřel v roce 1941 v Muskau, se ztratily.
NEŠŤASTNÉ SPOJENÍ HELENE CAPITOVÉ-BECHSTEINOVÉ
Na konci roku 1932 se muselo bojovat se silnou celosvětovou hospodářskou krizí a zkoušelo se to pomocí nových metod marketingu. Určité nástroje byly prodávány s „jen v této době kvůli tvorbě pracovních míst platnou slevou ve značné výši“. Moc to nepomáhalo. V prvních pěti letech mezi roky 1930 a 1935 bylo prodáno celkem asi 4.500 nástrojů; mezi roky 1935 a 1940 se výroba ještě jednou snížila na počet 3.900. Úcta Helene Bechsteinové vůči Adolfu Hitlerovi zjevně mnoho nepřinášela.
Ani vnitřní situace podniku nebyla příznivá. V roce 1926 znovu propukly rodinné spory, především kvůli nákladnému přestěhování do „Haus am Zoo“ na rohu Kurfürstendammu a Hardenbergstraße, naproti pamětnímu kostelu císaře Viléma. Architektem nápadné budovy byl Hans Poelzig. Ten mimo jiné pro Maxe Reinhardta přestavěl Velké divadlo, takzvanou „krápníkovou jeskyni“, vybudoval berlínský Dům rozhlasu, pozdější SFB, a frankfurtskou budovu I. G. Farben. Ve dvacátých letech také předložil utopický návrh Velkého festivalového domu v Salcburku, u něhož však zůstalo pouze u základního kamene. „Haus am Zoo“ tak patřil k nejlepším, ale také mimořádně drahým adresám západního Berlína.
Edwin Bechstein se energicky vzpíral plánům svého bratra a definitivně z firmy vystoupil. K představenstvu firmy patřili nyní vedle předsedy Carla Bechsteina juniora jeho syn Carl III., který byl přijat do vedení firmy již v roce 1919, dále Hans Joachim Gravenstein, manžel Grete Bechsteinové, a Erich Klinkerfuß. V roce 1931 zemřel Carl Bechstein jun., jeho bratr Edwin v roce 1934.
Podnik samozřejmě vynaložil značné úsilí, aby obstál na měnícím se trhu. V roce 1926 zahájil sériovou výrobu křídla „Liliput“, dlouhého pouhých 1,65 m. Obnovená londýnská pobočka Bechstein Piano Company Ltd, založená již v roce 1924, vyráběla od počátku třicátých let vlastní model křídla o délce jen 1,38 m, který lépe odpovídal prostorovým možnostem úzkých anglických městských domů. Koncem třicátých let tato výroba skončila. Místo ní se v Berlíně vyrábělo a do Velké Británie dodávalo křídlo dlouhé 1,40 m určené anglické střední třídě. V polovině třicátých let je londýnský prodejce nakupoval přibližně za 630 říšských marek, což odpovídalo asi 15 čistým týdenním mzdám dělníka u Bechsteina. Mezi londýnské prodejce dlouho patřily také Harrods a Selfridges v Oxford Street. Harrods navíc zastupoval Bechstein i v Argentině, kde měl šest poboček.
V Anglii existovaly protiněmecké nálady ovšem nejen ze strany domácího průmyslu; dodatečně rostla nedůvěra vůči Hitlerově diktatuře.
Realisticky viděno firma C. Bechstein AG v roce 1933 zkrachovala. Při restrukturalizaci v roce 1934 získala Helene Bechsteinová akciovou většinu. Aby se zvýšilo kapitálové krytí, byly prodány staré pozemky v ulici Johannisstraße pruskému státu – jehož ministerský předseda se ovšem jmenoval Hermann Göring. Do jaké míry zde byla blízkost Helene Bechsteinové k vedoucí špičce strany NSDAP užitečná, není objasněné. Odbyt podporovala, jak již bylo řečeno, zřejmě právě tak málo jako „oddělení na výrobu vrtulí“ uvnitř podniku.
Bezohledným pronásledováním, vyvlastňováním, vyháněním a vražděním židovských občanů nacisty ztratil Bechstein velkou část svých potenciálních zákazníků. V rodinách zámožného vzdělaného židovského měšťanstva patřil Bechstein k oblíbeným nástrojům. Osud mnoha křídel, která zde zanechali lidé zachránivší se emigrací, již nelze objasnit. Nacistické úřady a organizace při rabování opuštěných bytů dokonce zavedly pojem „židovský majetek bez pána“. Jistě by bylo přínosné zjistit například osud obou křídel Artura Schnabela nebo nástrojů skladatelů Ralpha Benatzkého a Jeana Gilberta. Mnozí umělci, kteří emigrovali, se navíc později již nedokázali rozhodnout k návratu ke své někdejší značce Bechstein.