KLAN
Na jaře roku 1900 se synové Edwin (*1859), Carl (*1860) a Johannes („Hans“, *1863) stali novými pány nad světovým podnikem s téměř 800 zaměstnanci. K vedení firmy patřili již od roku 1894. Výroba v roce 1900 se pohybovala v počtu přes 3.500 nástrojů. Carl Bechstein junior se staral o výrobu klavírů; Edwin Bechstein byl odpovědný za obchodní vedení. V roce 1906, po smrti nejmladšího bratra Hanse, přeměnili rodinný podnik na veřejnou obchodní společnost.
Celé Německo bylo v povznesené náladě. Stavěly se bitevní lodě, zakládaly se koncerny a kolonie a k dispozici byl císař s nápadným knírem. Tento zformuloval příležitostně věty jako: „Klavír je tělocvičné nářadí škodlivé zdraví“; z tohoto zdroje vzešlo však i něco horšího. Nějakým způsobem panovaly zcela jiné časy než v roce 1853; Spréva nadále tekla směrem k řece Havele, jen s „Aténami“ už to zdaleka tak nebylo. 20. století mělo také podniku C. Bechstein přinést nanejvýš proměnlivou historii.
Nejprve se oslavilo 50leté výročí trvání firmy. V roce 1903 vlastnila firma Bechstein čtyři továrny, ve kterých bylo zaměstnáno 800 zaměstnanců, kteří ročně vyrobili přes 4.500 nástrojů. Od roku 1853 bylo vyrobeno celkem 65.200 pianin a křídel.
KONCERTNÍ SÁL BECHSTEIN V LONDÝNĚ
Zároveň docházelo k expanzi. A to právě v jámě lvové, v Londýně. V roce 1901 byla otevřena na Wigmore Street „Bechsteinova hala“. Sál pojmul zhruba 550 posluchačů. Postranní stěny byly ozdobeny pilastry z numidijského mramoru a obkládány mahagonem; nahoře se blýskala obruba z veronského mramoru. Polokruhovité pódium bylo překlenuto kopulí s obrazem Moiry a Lynna Jenkinse, na kterém nahá žena uctívala génia harmonie. V roce 1902 se uskutečnilo zhruba 300 koncertů. Během první světové války byl sál vyvlastněn a již po dlouhá desetiletí nese nyní jméno „Wigmore Hall“.
Již v roce 1885 byla ve stejné ulici založena londýnská pobočka, na adrese 38 Wigmore Street. Země Společenství národů odebíraly největší část exportu firmy Bechstein, a dokonce královna Viktorie si objednala bohatě pozlacený „Bechstein“, který vlastnoručně domalovala miniaturami. Londýnská pobočka byla nádherná stavba s rozlohou zhruba 35 krát 65 metrů. Okna výstavní místnosti v prvním poschodí byla ozdobena malbami na skle, které zobrazovaly erby velkých německých šlechtických domů. V roce 1916, během první světové války, přišel konec. Britská vláda nařídila nucenou likvidaci všech německých poboček. Firma Debenham Ltd. z naproti ležící jižní strany Wigmore Street v aukci Jamesem Boytonem, členem parlamentu nechala vydražit celou pobočku včetně inventáře za 56.500 liber – tehdy asi za 1,1 milionu marek. Příklep dražitele sira Howarda Franka proběhl po necelých čtyřech minutách. Jen hodnota 104 křídel a 30 pianin mohla být odhadnuta na zhruba 350.000 liber. Smlouvy na ladění zněly na více než 6.000 liber ročně. Okna s německými šlechtickými erby existují ještě dnes; jsou památkově chráněna. Do prvního patra se později nastěhovala pojišťovna, do přízemí restaurace.
Stejně jako londýnské pobočce se vedlo pařížské filiálce, v ulici 334, rue St. Honoré, která byla založena v roce 1903. Také ona byla v první světové válce vyvlastněna.
