1890 - 1900
K úplnému splnění svého pojmenování „pruského Érarda“ chybělo Bechsteinovi ještě jedno. Dne 4. října 1892 byl k největší chloubě tajného komerčního rady Carla Bechsteina, jak se směl mezitím nazývat, otevřen v ulici Linkstraße „Bechsteinův sál“. Objednavatelem bylo koncertní ředitelství Hermanna Wolffa. Jako architekt byl získán stavební rada Schwechten, který též přestavěl filharmonii. Ve „Všeobecných hudebních novinách“ se objevila úvodní zpráva:
„Otevření Sálu Bechstein bude mít podobu třídenní hudební slavnosti. Dne 4. října se jako první nechá slyšet pan Dr. von Bülow jako pianista (Fantazie C-moll od Mozarta, Les Adieux od Beethovena, nové nevytištěné klavírní kusy od Brahmse, Faschingsschwank od Schumanna, Fantazie C-dur op.12 od Kiela aj.); dne 5. října uvede Joachimovo smyčcové kvarteto za spoluúčinkování Joh. Brahmse smyčcový kvartet, klarinetový kvintet a sonátu pro housle a klavír vídeňského mistra, a dne 6. října bude hrát Anton Rubinstein a uvede svůj sextet pro dechové nástroje, jedno ze svých nejlepších děl.“
Bülow byl v tomto okamžiku již šest let šéfdirigentem vynikajícího nového orchestru, pozdějších Berlínských filharmoniků. Kvůli jeho řečnickým vložkám byl nazýván „koncertním řečníkem“. Že intenzivně ovlivňoval hudební život říšského hlavního města, o tom nebylo pochyb. Co ani Carl Bechstein ani mnozí přátelé nemohli tušit: zahajovací večer se měl stát také večerem na rozloučenou. Bylo to naposledy, co Hans von Bülow hrál na klavírním večeru před svou smrtí v roce 1894. Jeho vdova Marie von Bülow poznamenala později ve svém vydání dopisů zesnulého manžela:
„Narůstající bolesti přiměly Bülowa, aby se poradil se svým od Bismarckových dnů osobně známým profesorem Schweningerem. Poté co se ale zjistilo, že ošetření (horké koupele hlavy) není slučitelné s nezbytnými přípravami na klavírní večer, protože ještě více zvýšilo bolesti, bylo od pokusu den před koncertem upuštěno; trýznivá starost, zdali by při trápení také obstála paměť, neopouštěla Bülowa v žádném okamžiku. Aby ji potlačil, hrál po celé hodiny. Byl to den jako v agónii. Při opouštění místnosti před koncertem zvolal: „ Kdo mi nyní prostřelí kulkou hlavu, bude mým přítelem“.
BÜLOW: ROZLOUČENÍ
Nejvýznamnější publikum Berlína, které přijalo pozvání H. Wolffa k otevření jeho nového sálu, nevědělo, že to, co tam onoho 4. října 1892 zaznělo, byla labutí píseň, rozloučení navždy: nikdy více už se ruce Hanse von Bülowa neměly dotknout kláves uprostřed zbožného davu lidí; velký mistr hry na křídlo, který se mu nejprve svěřuje s tím, jaké nejvyšší duchovní poklady mělo k dispozici – po onom večeru se umlčel navždy.“
O sálu sám informoval „Nový časopis pro hudbu“:
„Není to žádný obrovský sál; obsahuje jen 500 a několik míst, a má sloužit – jak říká prorok – hlavně pro koncerty intimního charakteru, to jsou klavírní koncerty, koncerty komorní hudby, písňové koncerty, dále také pro přednášky. Že tímto vyjde vstříc potřebě berlínského hudebního života, o tom není pochyb (….) Nanejvýš vkusná a, jak nás přesvědčily 3 zahajovací koncerty, o kterých se zmíníme později, akusticky znamenitě povedená stavba byla provedena královským stavebním radou Schwechtenem. Zdá se, že mu jako vzor utkvěl v mysli náš sál pěvecké akademie, při vstupu do sálu Bechstein dostane člověk nejprve dojem, jako by před sebou viděl pěveckou akademii ve zmenšeném měřítku.
Sál ve stylu italské renesance byl proveden v bílé a zlaté barvě. Na hladkých stěnách se vypínaly do výše „perspektivně vyobrazené sloupy korintského stylu“. Strop se prezentoval bohatou štukovou omítkou, a za pódiem byla ve výklenku socha Polyhymnie, „vyhotovená prof. Calandrellim podle řeckého vzoru“. Carl Bechstein definitivně přijel do Athén na Sprévě.
Ostatně bylo k dispozici elektrické světlo, jen bohužel ještě žádné vhodné schodiště; to bylo postaveno až v následujícím roce. Sál byl v roce 1944 zcela zničen zásahem bomby.
JEDINEČNÝ ŽIVOT KONČÍ
Ještě jednou vybudoval Carl Bechstein továrnu, jehož majetek se v polovině 90. let odhadoval na zhruba 4,75 milionu marek při ročním příjmu přes 300.000 marek. V roce 1897 vznikly výrobní prostory v ulice Reichenberger Straße v Kreuzbergu. Téměř tři roky později, dne 6. března 1900, Carl Bechstein zemřel, tři měsíce po své ženě. Pohřben byl v rodinném hrobě na hřbitově Sophienfriedhof.
Urazil jedinečnou cestu, cestu, která by se pro druhou polovinu 19. století mohla stát příkladnou. Věřil v sám sebe a na dovednost, na takzvané pruské ctnosti a na západní hodnoty. Ke svým pracovníkům měl ochotně-patriarchální poměr, ne bezvýhradně moderně-sociální – důchodové pojišťovny, zdravotní pojišťovny a podobně mu byly stejně tak podezřelé jako stávky. Na konci svého „zlatého věku“ nashromáždil také značný majetek. K jeho úmrtí vydala královská porcelánová manufaktura KPM mokka šálky s jeho portrétem a na podšálku s nápisem „Carl Bechstein 1826-1900“ ověnčeným vavřínem. Jeho úmrtím ovšem skončila také vláda jednoho muže. 20. století začalo pro firmu C. Bechstein vládou rodiny, klanu.
