Bechstein měl výhodu, že ho někteří umělci znali již od Peraua. A zřejmě tuto výhodu uměl využít. Jak jinak by získal tak rychle kontakt na Dr. Theodora Kullaka, učitele klavíru královské rodiny? V každém případě byl prý Kullak plný chvály na první výrobky, a to znamenalo hodně. Czerného žák a zástupce klasické virtuosní školy právě před třemi roky předtím společně s učitelem kompozicí Adolfem Bernhardem Marxem a houslistou Juliusem Sternem založili „Hudební školu pro zpěv, klavír a kompozici“, ze které se pak měla stát velká konzervatoř „Stern´sche Conservatorium“.

Bezpochyby mělo jméno Bechstein ve vzdělaném Berlíně také díky zmíněnému strýci Ludwigovi dobrý zvuk. Tento vydal roku 1853 – vnitrorodinná shoda - právě své mistrovské dílo, svoji „Německou knihu pověstí“.

Také z provozně hospodářského hlediska bylo správným rozhodnutím zvolit Berlín sídlem pro vlastní nový podnik. Prusko ovládalo největší souvislé státní území na německé půdě; to mělo význam v době, ve které se na hranicích několika německých států stále ještě zčásti zcela svévolně vybírala ochranná cla, což citlivě omezovalo výměnu zboží v rámci střední Evropy. Prusko přitom stálo v čele německého celního spolku, který v rámci svých teritorií ochranná cla odboural. Kdo se usadil v Berlíně, měl značné distribuční výhody oproti podniku například v oblasti bavorsko-württemberského celního spolku.

Důležitá by mohla být ještě další okolnost. V oblasti klavírnictví se postupně prosadila dělba práce, která právě také nové založení podniku umožnila lépe zkalkulovat. Tím vznikalo stále více speciálních firem, které se specializovaly na výrobu pianinových a křídlových mechanik. J. C. L. Isermann v Hamburgu založil v roce 1842 první německou továrnu na mechaniky. Téměř současně začal výrobu Charles Gehrling v Paříži; v roce 1844 následovala v Paříži později slavná firma Schwander, a od roku 1846 existovala v Lipsku firma Morgenstern & Kontrade. V Berlíně vznikla v roce 1854, tedy rok po prvních krocích Bechsteina do samostatnosti, firma Lexow. Všechny tyto podniky měly společné to, že nabízely vysoce standardizované mechaniky vlastního vývoje, které mohly dodávat za srovnatelně příznivé ceny.

Historie Carla Bechsteina dává tušit další jasný plán také v jiném ohledu. Zatímco Theodor Kullak, který byl bezpochyby etablovaný, na začátku představoval nejdůležitější známost, tak brzy měl ještě větší roli hrát někdo jiný. Byl jeden mladý drážďanský pianista, žák Liszta, který právě v oněch měsících začal svou později legendami opředenou kariéru. Když Carl Bechstein na svých dvou prvních pianinech klížil, škrábal a šrouboval, hrál Hans von Bülow ještě v bohem zapomenutých šlechtických sídlech a s mnohou štěstí také někdy v nějaké německé rezidenci, stával se postupně známým a musel si přesto občas nechat od matky poslat trochu peněz. Byl očividně skvělý pianista, kterému ale šlo mnohem více o díla a o zvuk. V roce 1855 odchází jako učitel hry na klavír do Berlína; koneckonců musí z něčeho žít. Bülow se stává nástupcem známého Dr. Kullaka, který právě založil později mimořádně úspěšnou „Novou akademii zvukového umění“, tedy klavírním profesorem na zmíněné „Hudební škole pro zpěv, klavír a kompozici“ a bydlí zpočátku „na adrese Adolf Bernhard Marx, Behrenstraße 4, 2 schodiště“, a proto v bezprostředním sousedství s Perauovým obchodem a Bechsteinovou novou firemní adresou.

VZOR A PODNĚT: VELCÍ PIANISTÉ

V roce 1855 píše Bülow svému uctívanému učiteli Lisztovi, že jedna z nejbolestivějších zkušeností pro pianistu v Berlíně je to, že existuje „absolutní nedostatek obstojných klavírů“. Že nástroje od Stöckera, které jsou v módě a pro které Kullak pracuje přinejmenším jako agent, jsou tím nejošklivějším na světě – „le plus détestable au monde“. Že Perau ještě dodává to nejlepší. Pro koncert ve „Spolku Gustava Adolpha“ že měl on, Bülow, volbu mezi dobrým nástrojem Peraua a vynikajícím křídlem od Klemma, výrobkem, který ostatně propagovala Clara Schumannová. O Bechsteinovi ještě žádné slovo. Ten už sice vyráběl v roce 1855 křídla, ale zřejmě ještě žádné koncertní nástroje.

Bülow poznal Bechsteina blíže nejprve asi přes Peraua. V každém případě stál stejně jako Bechstein na začátku kariéry. V roce 1855 bylo Bülowovi 25 let, Bechsteinovi 29. Rok nato, v roce 1856, zhotovil Carl Bechstein své první koncertní křídlo. Nástroj nesl podle nepotvrzených zpráv výrobní číslo 100. Toto se zdá s ohledem na skromný počet kusů dílny trochu nadnesené. Do roku 1859 vyexpedoval Bechstein celkem 176 pianin a křídel. Pravděpodobné tedy je, že Bechstein v roce 1856 zvolil zaokrouhlené číslo a chybějící čísla zpracoval v následujících měsících.

Bülow se seznámil s křídlem, které bylo vybaveno všemi moderními prvky a především – s bohatým použitím železných výztuh – bylo postaveno extrémně stabilně, a hrál na něho s velkým úspěchem při svém příštím veřejném vystoupení na začátku roku 1857. Pravděpodobně to nebylo poprvé, kdy veřejně hrál na nástroj „Bechstein“. Bülow si později vzpomněl, že již v roce 1856 na nástroji „Bechstein“ koncertoval, pravděpodobně na druhém nástroji Bechsteina z roku 1854, bylo to sice křídlo, ale nikoli křídlo koncertní a teprve ne takové revoluční konstrukce. Na druhé straně vystupoval Bülow také na soukromých večírcích; tímto není vyloučeno, že také prostřednictvím vzpřímených pianin svého pozdějšího dodavatele křídel sbíral zkušenosti. Pianino bylo stejně jako stolní piano v menším rozsahu naprosto společenské.

Rozhodující koncert se konal 22. ledna 1857. Bülow hrál ve střední části smíšeného programu Lisztovu klavírní sonátu h-moll. Podle vydavatelů nové Lisztovy edice toto údajně byla dokonce premiéra díla, které vyšlo tiskem již v roce 1854 u firmy Breitkopf & Härtel.

Sonáta rozdělovala pocity, a rozvinul se významný spor v tisku, v jehož průběhu Hans von Bülow sonátu rozhodně a příležitostně polemicky obhajoval. K rozhodnosti Bülowa asi přispělo nejenom to, že byl v této době již zasnouben s Cosimou Lisztovou, se kterou se na počátku podzimu v roce 1857 oženil a která se později stala manželkou Richarda Wagnera. Ale i bez rýsujícího se rodinného propojení by se Bülow sonáty svého uctívaného učitele se vším přesvědčením zastával. A stejně tak přesvědčivě se vyjádřil v tom smyslu, že především nový nástroj, který použil, dopomohl sonátě k jejímu účinku.

Tento pamětihodný večer seděl tedy Bülow poprvé na koncertě u nového křídla od Carla Bechsteina, který se tak znenadále ocitl v zájmovém poli Liszta a Wagnera, což jednak mělo mimořádně pomoci budoucímu průběhu obchodu, na druhou stranu to asi podstatně ovlivnilo zvukový svět nástrojů Bechstein.

Neboť Lisztova sonáta h-moll není pouze pro pianistu vražedným dílem, nýbrž také pro klavír. Chody oktáv na konci kladou extrémní požadavky na materiál. Bülow představoval autentickou Lisztovu školu, což mezi jiným znamenalo, že používal bezprostřední fyzickou sílu ruky a paže a tím se radikálně odlišoval od oněch zčásti mimořádně slavných pianistů časně romantické tradice, kteří byli obdivováni především pro obratnost jejich prstů.

INOVAČNÍ DUCH

Carl Bechstein měl skutečně ctižádost pro výrobu nástrojů pro tento nový druh emočně laděné hudby. Ostatně již na začátku své omezené samostatnosti ukázal rys sebevědomého moderního přístupu. Takto byly již první Bechsteinovy nástroje především „pianina“, tedy vzpřímeně stojící klavíry – v době, kdy stolní piano ještě dlouho nevyšlo z módy, především nikoliv v konzervativním Berlíně.

Půvabnější stolní piano působilo v malém salónu skutečně elegantněji než spíše neforemné, vzpřímeně stojící pianino; a také mělo příjemnější zvukovým dojem. Navíc v Aténách na Sprévě byla náklonnost také k vysokému lyrovému křídlu, které se honosilo v příslušně finančně silných domech. Pianino naproti tomu mělo něco naprosto proletářského. Proto mu patřila budoucnost. Bechstein byl tedy, obzvláště na berlínské poměry, průkopníkem, když se v roce 1853 nechal pyšně fotografovat se svým prvním nástrojem, velmi respektovaným, těsně 1,20 metrů vysokým pianinem se strunami našikmo.

První koncertní křídlo z dílny Carla Bechsteina je v roce 1857 senzace. Den poté píše Bülow dopis Lisztovi, ve kterém zmiňuje, že hrál na nástroj „jistého Bechsteina“, kterého si cení více než nástrojů Érardových. Tři týdny později si Bülow znovu stěžuje, rovněž v jednom dopise Lisztovi, že je Bechsteinovo křídlo prodáno a že se pro svůj koncert v Lipsku musí porozhlédnout po jiném nástroji. Začalo tak celoživotní partnerství.

MARKETINGOVÝ GÉNIUS

Další dlouhotrvající senzace se měla stát marketingem mladého podnikatele. Carl Bechstein šel přitom velmi vlastní cestou, přičemž pařížská firma Érard zase posloužila jako příklad. Bechstein se totiž staral o své umělce. Především přirozeně o jednoho: Hanse von Bülowa.

Ve významném roce 1856, ve kterém se Bechstein nejenom oženil, nýbrž také podstatně rozšířil svoji dílnu v ulici Behrenstraße, rovněž zaměstnal spolupracovníky a svoji živnost možná vůbec poprvé oficiálně přihlásil, zažil to, že Érard dal na koncert v Berlíně Lisztovi k dispozici křídlo. Bechstein viděl, jak v průběhu večera jedna struna za druhou již nevydržela zatížení a praskla. Tehdy se definitivně rozhodl, že vyrobí nové a skutečně moderní křídlo, které by také stačilo na Lisztovu hru.

Všechno toto přitom spadalo do doby, ve kterém se zásadně změnil zvukový ideál. Významnou roli přitom hrály především jak odvážně tak rafinovaně hrané symfonické básně, které Liszt do roku 1849 psal pro výmarský orchestr. Zároveň přicházely opět rozhodující impulsy z Paříže. Roku 1841geniální stavitel varhan Aristide Cavaillé-Coll zhotovil pro kostel Saint-Denis nový pozoruhodný nástroj a tím zcela vynalezl romantické varhany. Velkolepé na jejich zvuku byly dokonale se mísící barvy francouzského orchestru. Bechstein se pravděpodobně při svém pařížském pobytu s tímto nástrojem seznámil.

Jak velice se díky Cavaillé-Collovi zrodila nová estetika, je zřejmé ze skutečnosti, že v letech 1850 potom na výslovný popud císaře Napoleona III. vyráběl nové nástroje pro další pařížské kostely, mezi jiným pro kostel Ste. Marie Madeleine. V chrámu Madeleine působil do roku 1858 slavný varhaník: Camille Saint-Saëns. Na jeho koncerty s nádhernými improvizacemi se scházela celá Paříž.

Již v roce 1855 nejvýznamnější německý stavitel varhan 19. století, Friedrich Ladegast, ostatně mohl dokončit práce na varhanách merseburského dómu; Ladegast byl žák a přítel Cavaillé-Colla. Inspirován zvukem vylepšeného a na 81 rejstříků rozšířeného nástroje přepracoval Franz Liszt pro oficiální otevření v září 1855 svou monumentální Fantazii s fugou „Ad nos, ad salutarem undam“. Pod dojmem Ladegastových varhan vznikly kromě toho Preludium a Fuga na B-A-C-H. Liszt věděl nejenom o důležitosti varhan pro rozvoj romantického zvuku a později byl více než jednou čestným hostem na galerii chrámu Madeleine, aby naslouchal hře velkého kolegy Camilla Saint- Saënse; vlastnil také varhanní klavír „s třemi manuály a pedálovou klávesnicí“, který byl vyrobený pařížskou firmou Alexandre Père et Fils z Érardova křídla a Alexandrova harmonia a který dosáhl evropské proslulosti jako „Lisztův klavír“ (piano-Liszt). V dopise vídeňskému houslistovi Josephovi Hellmesbergerovi poukazoval Liszt v červenci 1855 na to, že Edouard Alexandre nástroj „postavil podle údajů, které jsem mu dal“, a chválil „pozoruhodnou kvalitu a všestrannost zvukových barev, plnost zvuku a efekty“ stejně jako „harmonické splynutí varhan a klavíru“.

Během málo let se tedy prosadily nové zvukové vize, které byly uchopeny pokrokovými staviteli klavírů té doby. Bechstein tehdy nebyl jediným. Ale on měl nejen správný cit pro novou dobu, ale byl také jeden z nejúspěšnějších při prosazování těchto ideálů. Již v časném mládí na sebe upozorňoval vysokou zvukovou citlivostí. Přítel Bülow tedy později nemluvil bezdůvodně o „Bechsteinovém barevném klavíru“.

KŘÍDLO DĚLÁ TRH

Pro Bechsteina byl příští rozhodující krok samozřejmě obchodně-logistický: šlo o to, nechat dopravit křídlo tam, kde měl koncerty Hans von Bülow. Přitom mladému podnikateli přišel k dobru dopravně-technický pokrok: počet železničních tratí stále přibýval. Již na konci listopadu 1857 píše Bülow příteli Alexandrovi Ritterovi, kterému slíbil, že 1. prosince odehraje ve Štětíně 1. klavírní koncert Liszta:“Když jsem spěchal za Bechsteinem, který je dle mého názoru nejvýznamnější výrobce křídel v Německu, ačkoliv vyrobil teprve tři, stihl on již svůj nástroj dát na železnici, a tak stojí na štětínském nádraží.“ Mladý podnikatel působil na trhu tedy s neobyčejným nasazením. V porovnání s Érardem nebyl Bechstein nikdo významný: celkem tři křídla – ale servis byl správný.

Že přesto zůstal a musel zůstat obchodníkem, především když šlo například o přehnaná cla mezi Berlínem a Vídní, ukazuje znovu poměrně rozzlobený dopis Bülowa ze 6. března 1860 z Paříže:

„Vážený pane a příteli … Když jsem Vám prostřednictvím mojí ženy nechal dát nabídku, abyste mi na moje vystoupení na filharmonickém koncertu dne 25. března ve Vídni dodal jedno z Vašich krásných koncertních křídel, stalo se to méně z egoistického důvodu, že jsem doufal, že udělám na nástroji „Bechstein“ lepší dojem než na nástroji „Bösendorfer“ nebo „Streicher“, než z ovšem Vámi předem ještě neschválené ctižádosti pro Vás, pro jméno a ohlas, který byste oprávněně se svými vynikajícími pracemi měl postupně získávat i odjinud. Dovolte mi hovořit zcela otevřeně. Jsem dalece vzdálen tomu, abych popíral, že křídlo z Vašeho ateliéru je pro představení mého nepatrného talentu příznivější než jakýkoliv jiný nástroj od německé továrny; na druhé straně Vám ale nebude moci uniknout, že bych si k jiným nepřátelům, kterých mám ve Vídni již dostatečný počet, na sebe poštval celou smečku veškerých výrobců pian rakouského císařského státu. – Takovéto ohledy mě ale neodradí, abych nápad, jehož uskutečnění má pro mne půvab, provedl. Moje myšlenka byla napomoci Vám k dosažení ohlasu v celém Německu, jako ho po několik desetiletí má firma Streicher nebo firma Érard na celém světě … Jisté finanční nevýhody, které by Vám z přistoupení na můj plán vznikly (uvádíte je ve Vašem dopisu), by asi zdaleka převážily užitek, který by pověst firmy mohla z celé záležitosti získat. Zdržuji se jako nekompetentní toto posoudit – s radostí bych dopravní a daňové náklady zaplatil, pokud by to mé prostředky dovolily. … Jsem velice rozzlobený na překážky, které se mému záměru staví do cesty. To mne ale ani v nejmenším nezastaví, abych zachoval dávnou věrnou oddanost mému velkému obdivu Vašich výkonů. V tomto bodě nejsem Berlíňan, ale sám také ne proti Berlíňanům!“

Dopis zároveň objasňuje, jak se Bülow věnoval propagaci pro Bechsteinovy nástroje se stejnou rozhodností, s jakou se zasazoval pro hudbu Liszta a Wagnera, nejenom kvůli tomu, že pro něho zvuk nástroje Bechstein a nová hudba byly jedno a totéž.

<< 1850 - 1855 <<   >>1860 -1890>>