PRAOTEC

Berlín 1853. Dvacetisedmiletý výrobce hudebních nástrojů se jménem Friedrich Wilhelm Carl Bechstein z Gothy, synovec durynského spisovatele, sběratele pohádek a badatele pověstí Ludwiga Bechsteina, se rozhodl, že se pohádka jeho života stane skutečností. Nebo máme říct: vizí? Zakládá svoji vlastní dílnu.

Berlín 1853. Ještě nejsou zapomenuty otřesy kvůli revoluci v roce 1848. „Romantik na trůnu“, pruský král Friedrich Wilhelm IV., porušil svůj slib, že dá národu liberální ústavu, místo toho mu vnutil trojtřídní volební právo. Jeho bratr Wilhelm se stále nazývá jen „kartáčovým princem“. Tento Wilhelm, pozdější císař, sehrál při vítězství státního zřízení nad vzbouřenými občany málo slavnou roli; jeho polní tažení proti bádenským bojovníkům za svobodu v roce 1849 skončilo masovou střelbou. Již dávno ztroskotal Frankfurtský parlament v kostele sv. Pavla, zabita byla veškerá naděje na sjednocené Německo. Jednotlivé německé státy funguji ledabyle jako doposud, ať se nyní jmenují Sasko nebo Kurhesensko nebo Lippe-Detmold. Vnitrostátní hospodářství je ještě navíc tu a tam zatěžováno vysokými cly. A tisíce lidí se vydávají na cestu do Nového světa, především do liberálních Spojených států. Někteří z nich se mohou považovat za politicky pronásledované. Většinu žene přes Atlantický oceán hlad nebo přinejmenším hospodářsky bezvýchodná situace.

Skladatele Richarda Wagnera to například zaválo do Curychu; v Německu je na základě zatykače pronásledován jako revolucionář. V Paříži žije básník Heinrich Heine ve své „matracové hrobce“ a z dálky se musí dívat, jak se Německo více a více stává zimní pohádkou, souostrovím zaostalých ostrovů.

HISTORICKÉ POZADÍ

Vlastně je to zoufalá doba. Ne že by chyběly ideje a podnikatelský duch. V Essenu již dlouhou dobu existují železárny Krupp, a v Berlíně vybudoval jistý Borsig stále více prosperující slévárnu. Hlásí se nová doba. Nastává doba velkoprůmyslu a těžkého průmyslu, ocelářů a stavitelů lokomotiv. Ale překážky, které zasela stará aristokracie a bující byrokracie, jsou často téměř nepřekonatelné.

V roce 1854 konečně také Hannover přistupuje k prusky vedenému Německému celnímu spolku. Sociálních reforem je všude vidět jen málo. V Prusku je sice dětská práce zakázaná; avšak zákazem dotčené jsou dlouhou dobu pouze děti do devíti let. Teprve v roce 1854 je zákaz rozšířen na děti do dvanácti let.

S trochou fantazie je možné si udělat dobrý obrázek o poměrech, pokud se podíváme na dílo malíře Adolpha Menzela jakoby v negativu. Menzel byl bdělého ducha a přesný pozorovatel doby. Až do začínajících let 1850 ale maloval převážně krajiny, portréty, žánrové obrazy a mnoho témat týkajících se Friedricha II. Velikého: Friedricha II. na koni, s flétnou, s malířem Antoinem Pesne a podobně. Mezitím také berlínsko-postupimskou dráhu (1847) nebo dva muže, kteří právě využili svého trojtřídního volebního práva („Voliči“). V roce 1854 vytvořil Menzel ostatně úchvatně charakterizující studii houslisty Josepha Joachima a pianistky Clary Schumannové při společném hudebním duo večeru. Teprve až v letech 1870 se stal Menzel kronikářem industrializace. Též a právě nedostatek dokumentů, právě tak nepravost sdělení, může o době poskytnout výmluvnou informaci. Menzelovy studie o pochodňových průvodech studentů se dají přinejmenším číst jako skryté memento bojů na barikádách v roce 1849: Berlín v plamenech.

Celkově vzato nebyl právě rok 1853 žádný příznivý okamžik na to, stát se samostatným výrobcem nástrojů. Kroniky zamlčují, kolik jiných v onom roce 1853 v Berlíně napodobovalo mladého, zdatného řemeslníka Carla Bechsteina a pravděpodobně již po krátké době muselo své sny opět pohřbít pod hromadou dluhů.

VZMÁHAJÍCÍ SE BERLÍN

Nyní byl Berlín bezpochyby hlavním městem jisté kultury. Ještě zdaleka nebyl považován za kulturní metropoli, kterou se jednou později měl stát. Ale tu a tam to dokonce vřelo. Několik desetiletí předtím se romantičtí básníci a myslitelé postarali o užitečný neklid; rozvinuli vizi o „Aténách na Sprévě“. Toto byla naprosto politická vize: tak jak se Paříž odvolávala na antický Řím a jeho impérium, tak se měl Berlín stát Aténami novověku, místem umění a věd, filozofie a básnictví. Politicko-militaristický požadavek moci císařství se setkával s idealistickou větou Humboldta: „Vědění je moc!“ A tato vize dále působila svým charakteristickým způsobem, ostatně déle než přes polovinu 19. století a v podstatě hluboko až do moderní současnosti.

Přirozeně se Berlín během poloviny 19. století také dávno podílel na evropském ruchu cestujících virtuosů. Neboť především v biedermeierovských kruzích Berlína nebylo milováno nic tak velice jako „muzika“. Byla kytherickým ostrovem uprostřed neutěšených politických bouří. A zcela logicky byl oceňován onen kus poloautomatického nábytku, který byl tehdy téměř každým rokem stále více zdokonalován a umožňoval skutečně naučitelný způsob výroby tónů: pianino.

Do tohoto Berlína nyní Carl Bechstein v revolučním roce 1848, podle jiných pramenů již v roce 1846 přišel a našel zaměstnání u G. Peraua na náměstí Hausvogteiplatz. Toto náměstí je v centru dění. Perau byl pokládán vedle Kistinga za zcela dobrou adresu a právě tak za solidního stejně jako konzervativního klavírníka; opravdu za žádného avantgardistu a pedanta jako byl Berlíňan Theodor Stöcker, jehož trochu těžkopádný klavír s horním úderem na struny a výklopnou klávesnicí ještě dnes může vyvolávat obdiv.

Perau udělal mladého Bechsteina již na podzim roku 1848 vedoucím dílny. Jeho to ovšem nadlouho neudrželo. Údajně ve druhé polovině roku 1849 odešel Bechstein z Berlína do Londýna, aby se důkladně porozhlédl, a potom do Paříže, kde se učil u tamějšího vhodného protějšku vůči Stöckerovi, geniálního Johanna Heinricha (Henriho) Papeho ze Sarstedtu, stejně jako u velmi úspěšného Alsasana Jeana Georgese Kriegelsteina. U posledního studoval nejenom dobovou podnikatelskou politiku a moderní obchodní praktiky; toto asi vytvořilo nutnou protiváhu ke zkušenostem s vynalézavým Papem a jeho 120 patentům.

Kriegelstein vyráběl dle potřeb trhu a vydělal majetek se senzačně prostorným malým pianinem s přibližně 130 cm výšky, který uvedl na trh v roce 1842. Byl slavný pro svoji plnost tónu stejně jako pro pravidelnost svých rejstříků, představoval tak tedy slušnou možnost nákupu a byl příslušně profesionálně distribuován.

Paříž byla ovšem také městem Sébastiena Érarda, onoho legendárního výrobce pianin, který vedle mnoha jiného vynalezl původní tvar moderní repetiční mechaniky. Když Bechstein ještě pracoval u Peraua v Berlíně, bylo všeobecně známo, že Franz Liszt dával přednost Érardovým klavírům před všemi jinými. Zdali se tenkrát mladý Carl Bechstein v Paříži dostal do blízkosti Pierra Érarda, synovce zakladatele firmy, který vedl podnik od roku 1831 a v roce 1855 zemřel, o tom kronika mlčí. O významu světové značky Érard mu bylo s jistotou jasno. Pierre Érard po smrti svého strýce Sébastiena nejen zkonsolidoval pařížskou a londýnskou továrnu na pianina, nýbrž celý podnik posunul tak velice dopředu, že roční produkce v letech 1850 činila kolem 2.500 nástrojů. Sál „Salle Érard“ vešel do hudebních dějin jako jeden z nejžádanějších koncertních sálů v Paříži. Rodinný zámek „La Muette“ byl společenským centrem prvního řádu. Je možno pouze spekulovat o tom, že se Carl Bechstein možná v Paříži rozhodl vyrovnat se Érardovi. Jisté je přinejmenším to, že Bechstein v následujících desetiletích měl velké jméno Érard ve své vedoucí pozici na evropském kontinentu podědit.

O tomto Carlovi Bechsteinovi víme málo. Zdá se, že byl mužem, kterému každý kult týkající se jeho osoby byl cizí: Žádné deníky z mladých let; žádné „vzpomínky“ ve stáří. Vůbec žádný zájem o vlastní osobu. Na druhé straně ukazují dřívější obrazy také nanejvýš sebevědomého muže, vysokou postavu a nápadný zjev. Jako mladý berlínský podnikatel se představuje vedle svého pianina v romanticky dlouhém kabátě přes široká ramena. Takový muž by asi v pařížských salónech sotva zůstal bez povšimnutí.

V roce 1852 se tedy vrací do Berlína a tentokrát se stává u Peraua vedoucím firmy. V roce 1853 jde ještě jednou do Paříže, stává se šéfem u Kriegelsteina, ale nezůstává dlouho, nýbrž se definitivně vrací do Berlína a k Perauovi. Možným důvodem pro návrat do Berlína asi byla jistá Louise Döringová ze Straußbergu, se kterou se v roce 1856 oženil.

CARL BECHSTEIN SE STÁVÁ SVÝM VLASTNÍM PÁNEM

Perau měl v ulici Behrenstraße 56 obchod. A zde, o jedno poschodí výše, založil Bechstein v rámci vedlejšího zaměstnání nyní svůj vlastní podnik. Dne 1. října 1853 už není pouze pravou rukou Peraua, nýbrž zároveň svým vlastním pánem. Možná bylo Perauovo svolení souběžně vybudovat novou dílnu od počátku dalším důvodem pro Berlín. Avšak pravděpodobnější je, že se Perau vzpíral proti novým myšlenkám, které Bechstein přivezl z Paříže, že se zřejmě bránil přivést na trh nové moderní piano pod značkou „Perau“, takže se Bechstein pokusil na vlastní pěst vyrobit moderní pianino pro moderní hudbu. Založení připomíná téměř jakousi gentlemanskou dohodu. Jak zjevně Bechstein své první nástroje představil jako značku „Bechstein“, tak málo je jisté, že tehdy skutečně v obchodněprávním smyslu provozoval svoji vlastní firmu. V pozdějších dokumentech se udává rok 1856 jako rok založení firmy.

Ulice Behrenstraße ostatně probíhá souběžně k ulici „Unter den Linden“ a křižuje ulice Charlottenstrasse a Friedrichstrasse. V ulici Behrenstraße bylo později například postaveno divadlo Metropol, které se v roce 1946 stalo dnešní „Komickou operou“. Bechstein sídlil se svojí dílnou tedy strategicky příznivě v novější části Berlína mezi operou a Brandenburskou bránou, poměrně blízko náměstí, které po „Régiment gens d´armes“ dostalo jméno „Gendarmenmarkt“ a kde E. T. A. Hoffmann více než jednou u firmy Lutter & Wegner podlehl punči; též v blízkosti ulice Leipziger Straße, kde měli svůj dům Mendelssohnovi a několik jiných majetných a přátelských rodin z okruhu berlínského kulturního života. Kdo se odtud chce procházet v ulici Unter den Linden, čistě náhodou křižuje také ulici Behrenstraße. Zdá se, že si Carl Bechstein v mnohém ohledu dobře rozmyslel, kam svůj pracovní stůl postavil.

SLOŽITÉ RODINNÉ POMĚRY

Pokud čteme pozdější kroniky, tak se zdá, že odvaha k vlastním představám a praktickému myšlení patří k rodinnému dědictví. Například v roce 1926 se objevil k 100. výročí narozenin Carla Bechsteina v příloze „O Friedensteinovi“ deníku „Gothaisches Tageblatt“ příspěvek, který se zabývá také rodinným pozadím. Podle něho byli Bechsteinovi po dlouhá století v durynských vesnicích Laucha a Langenhein stejně jako ve městech Waltershausen a Ohrdruf usídleni jako rolníci a řemeslníci. Hudební talent byl prý v rodinách obzvláště rozšířen – Durynsko je tak jako tak jednou z muzikálních oblastí Německa. Jistý Johann Matthäus Bechstein prý studoval nejprve teologii, později se ale přeorientoval na přírodní vědy; ve Waltershausenu založil lesní akademii, ze které později vznikl institut v Dreißigackeru u Meiningenu. Synovec Johanna Matthäuse byl onen spisovatel a sběratel pohádek a pověstí Ludwig Bechstein, který teprve správně zpopularizoval literární přijetí středověku v Německu; zemřel v roce 1861 v Meiningenu, kde ho vévoda zaměstnal jako knihovníka s titulem dvorního rady, což tenkrát představovalo oblíbenou formu sponzoringu. Pohled Ludwiga Bechsteina na středověk hrál mezi jiným rozhodující roli pro Wagnerovu koncepci opery „Tannhäuser“.

>>1855 -1860>>