Nejpozději od vítězství v Beethovenově soutěži v Bonnu v roce 2005 je zřejmé, že Henri Sigfridsson patří k nejpůsobivějším pianistům mladší generace. Již druhá cena a cena publika v Concours Géza Anda 2000 ukázaly hudební potenciál tohoto Fina narozeného v roce 1974. Úspěšně však soutěžil i dříve: v roce 1994 získal první cenu v Mezinárodní soutěži Franze Liszta ve Výmaru a v roce 1995 první cenu ve významné skandinávské Nordic Soloist Competition. Studoval na konzervatoři v Turku a na Sibeliově akademii v Helsinkách. Zdokonaloval se u Pavla Gililova v Kolíně nad Rýnem a Lazara Bermana ve Výmaru.
Henri Sigfridsson vystupoval jako sólista s Tonhalle-Orchester Zürich, Petrohradskou filharmonií, Weimarer Staatskapelle, rozhlasovým symfonickým orchestrem v Helsinkách, Cameratou Salzburg a Stuttgarter Kammerorchester. Hrál pod vedením dirigentů Vladimira Ashkenazyho, Lawrence Fostera, Sakariho Orama, Alexandra Lazareva, Georga Alexandera Albrechta, Volkera Schmidta-Gertenbacha a Dennise Russella Daviese. Od roku 2000 pravidelně přijímá pozvání do Japonska. V komorní hudbě spolupracoval mimo jiné s Gidonem Kremerem, Ivrym Gitlisem, Mischou Maiskym, Leonidasem Kavakosem, Patricií Kopatchinskou, Sol Gabettou a Johannesem Moserem.
Mezi jeho CD patří klavírní koncerty F. X. Mozarta u švýcarského vydavatelství Novalis a Sibeliova klavírní díla a Rachmaninovovy Klavírní koncerty č. 2 a 3 u Hänssler Classic.
V letech 2008–2009 působil Henri Sigfridsson jako profesor klavíru na Universität für Musik und darstellende Kunst Graz. V letech 2010–2011 byl profesorem na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. Od dubna 2011 je profesorem klavíru na Folkwang Universität der Künste v Essenu.
